5.1 Osobnosti

Choreografka Libuše Hynková

 Libuše Hynková Libuše Hynková narozena 28. října 1923 v Teplicích, zemřela ve věku 88 let v pátek 6. ledna 2012. Absolventka kresby a malby na UMPRUM v Praze. Zakladatelka a dlouholetá šéfchoreografka jediného profesionálního folklórního souboru v České republice, Českslovenského státního souboru písní a tanců.

V roceo.1983 byla u příležitosti 50. narozenin oceněna titulem Zasloužilá umělkyně a v roce 2009 obdržela Cenu ministerstva kultury za rozvoj tradiční lidové kultury a folkloru. Vyhlášení ceny je tradiční součástí slavnostního zahájení Mezinárodního folklorního festivalu Strážnici.

Již v dětství si přála být tanečnicí. V předválečných letech bylo málo příležitostí ke studiu tance a tak až za studií v Praze se stala členkou taneční skupiny Jožky Šaršeové, představitelky české taneční avantgardy mezi dvěma válkami. Na pravidelných tanečních soustředěních v Beskydech se poprvé seznámila s folklórem na lidových tancovačkách a zábavách. Vedle toho se skautským oddílem jezdila na putovní tábory po Slovácku a poznávala zdejší lidové zvyky. V roce 1947 se konal v Praze Světový festival mládeže, na kterém vystoupil i slavný Mojsejevův soubor ze Sovětského svazu. Po jeho shlédnutí se rozhodla založit podobný soubor, který by na profesionální úrovni udržoval a rozvíjel lidové zvyky, hudbu i tance tehdejšího Československa. Spolu s Jožkou Šaršeovou podaly návrh na zřízení takového souboru a sama byla pověřena přípravou folklorních materiálů. S profesorem Karlem Plickou cestovala po Slovensku a sbírala lidové písně, které se staly základem jejích prvních choreografií. Od roku 1948 s prvními tanečníky, připravovala slavnostní premiéru Československého souboru národních tanců. V 50. letech 20. století odjela do Moskvy na GITIS (obdoba pozdější AMU), kde studovala choreografii a tanec. Absolvovala celovečerním baletem na lidové téma – Zbojnický oheň.

Československý státní soubor písní a tanců

Soubor během své padesátileté existence seznámil miliony diváků po celém světě s českým, moravským a slovenským folklórem v jejích choreografiích, ale také s jejími mimořádně zdařilými choreografiemi Dvořákových Slovanských tanců (1976), Janáčkových Říkadel a Lašských tanců, Špalíčku Bohuslava Martinů(1971), Fašank Josefa Krčka (1987), O zbojníkovi Vojtkovi a bohaté šenkéřce Jiřího Pospíšila.

Nelze zapomenout ani na nedílnou součást programu ČSSPT , vystoupení pro školy – tzv. výchovné koncerty, např.( Tance českých mistrů, Tanec a čas, Slovanské tance, Tři sestry a prsten, Špalíček, Nebude vojna, nebude...), kterými vychovával nejmenší diváky k lásce k lidové hudbě, písni a tanci a pomocí tanečního děje jim pomáhal vnímat hudbu Martinů, Smetany, Dvořáka.

Hynková vytvořila ve spolupráci s Karlem Plickou (námět a umělecká spolupráce), Václavem Trojanem (hudba) a Alenou Hoblovou (scéna a kostýmy) unikátní scénické dílo Zlatá brána(1974). Tato jevištní báseň komponovaná z hudebních, tanečních a výtvarných motivů lidového umění Čech, Moravy a Slovenska znamenala vrchol jevištního ztvárnění folkloru.

Během své dlouholeté kariéry spolupracovala Libuše Hynková s významnými umělci různých žánrů, kteří prošli souborem během jeho existence. Byli mezi nimi choreografka Jožka Šaršeová, fotograf a filmař profesor Karel Plicka, hudební skladatelé Václav Trojan, Josef Krček, Václav Kučera, Radim Drejsl, výtvarníi Antonín Strnadel, Alena Hoblová a řada dalších. Později též František Bonuš a Alena Skálová.

Pokud bychom chtěli vzpomenout další významná jména spjatá se Státním souborem, nesmíme zapomenout na dlouholetou choreografku a uměleckou vedoucí souboru AUS Jiřinu MlíkovskouLadislava Vaška - vynikajícího sólistu a pedagoga, Inku Vostřezovou - tanečnici a choreografku (která po revoluci dlouho působila jako spolupracovnice našich velvyslanců v USA). Dále tanečníky a pedagogy: Bohuslava a Ivana Muchkovy, Danuši Břichnáčovou, Věru Svobodovou. Z hudebníků a zpěváků vzpomeňme J. Linhu, A. Košťála, Zdenu Salivarovou (zpěvačku), Waldemara Matušku, Naďu Urbánkovou a skupinu Plavci. Dále choreografové a tanečníci Gustav Voborník, Jiří Hartman a Ivanka Kubicová.

Z mladší generace je třeba vzpomenout, že právě z ČSSPT vzešli všichni tanečníci kdysi velmi populární taneční skupiny Uno, choreograf Richard Hes, herci a tanečníci Michael Dymek, Richard Genzer. Choreograf a režisér Martin Pacek, který založil v r. 1992 taneční skupinu BUFO a který působí jako vyhledávaný choreograf našich předních divadel.

Československý státní soubor písní a tanců byl v roce 1993 tehdejším ministrem kultury Pavlem Tigridem zrušen jako přežitek komunistické minulosti. Po deseti letech další ministr kultury Pavel Dostál veřejně připustil "neoprávněné zrušení některých reprezentačních státních uměleckých souborů, které šířily po světě dobrou pověst české kultury a které byly zlikvidovány jenom proto, že po listopadu 1989 zvítězil bohužel názor, že jde o komunistickou propagandu".

 

Libuše Hynková nebyla jen umělkyní a choreografkou, ale i silnou osobností s pevnými názory. Nikdy nepatřila mezi prominenty režimu a až do konce svého života zůstala občansky aktivní. Její celoživotní dílo i osobní postoj si určitě zaslouží obdiv a úctu.

Externí odkazy

Libuše Hynková, http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Libu%C5%A1e_Hynkov%C3%A1&oldid=9140188

Prof. František Bonuš

(3.12.1919 České Budějovice - 16. 4. 1999 Praha) Pedagog, choreograf, etnochoreolog, sběratel.

Vysokoškolská studia zakončil na KU v Praze v roce 1947 ( obor tělesná výchova – hudební pedagogika ).

Do roku 1957 pak působil jako externí lektor pro obor lidový zpěv a hudba na katedře hudební výchovy PF UK, poté byl externím profesorem lidového tance na Státní konzervatoři v Praze (do r.1957) a více než třicet let pracoval jako pedagog na taneční katedře AMU v Praze. Vedl také lekce lidového tance domácího a cizího na JAMU v Brně (1979 –1982). V letech 1988 – 1990 pracoval jako externí profesor výuky historických tanců na specializovaném oddělení pro lidový tanec pražské Konzervatoře.

Svůj zájem během vysokoškolských studií soustředil na vztah hudby a pohybu, který záhy vykrystalizoval v hlubší zájem o naši lidovou kulturu hudební a především taneční.

Výsledky své sběratelské činnosti promítl nejen do své pedagogické a umělecké práce v oblasti profesionální, ale i do spolupráce s řadou českých a moravsko-slezských souborů. V roce 1947 se stal zakladatelem jednoho z prvních českých souborů písní a tanců –tanečního souboru Josefa Vycpálka v Praze. Do té doby spadá jeho spolupráce s profesionálními a významnými amatérskými soubory v Čechách, na Moravě, v Praze s ČSSP, na Slovensku – PULS a v zahraničí v Litvě, Švédsku, Dánsku, Německu, Švýcarsku, Finsku a USA.

V šedesátých letech založil a vedl dětský taneční soubor Jaro při základní škole v Praze 1, který rozvíjel svou činnost až do sedmdesátých let. V letech 1976 -1997 se podílel na choreografiích Kühnova pěveckého dětského sboru.

Rozsáhlá byla též jeho umělecká spolupráce s významnými folklorními festivaly, např. ve Strážnici, v Rožnově pod Radhoštěm, v Lázních Bělohradu, v Českém Kostelci, Na Hané atp. Svou hlavní myšlenku o studiu lidových a historických tanců – o jejich vzájemném ovlivňování – uskutečnil v popularizačním scénickém pořadu pro mládež „Tanec a čas“.

K propagaci celého našeho lidového tanečního umění tehdejšího Československa přispělo i jeho působení jako hostujícího profesora na tanečních odd. Vysoké divadelní školy v Lipsku, nebo na amerických universitách ve Stocktonu, Cinncinati a Berea.

Publikační činnost F. Bonuše je velmi rozsáhlá, zaměřená většinou na lidové tance a další folklorní projevy.

Externí odkazy

František Bonuš, http://www.jaro-dance.cz/bonus/

Alena Skálová

Choreografka, pedagožka a tanečnice, narodila se 11. 9. 1926 v Ostravě, zemřela 3. 2. 2003 v Praze.
V letech 1945 – 49 absolvovala obor pedagogika a choreografie novodobého tance v soukromé škole J. Kröschlové v Praze. Po státních zkouškách z gymnastiky, pohybové rytmiky, hudební rytmiky, novodobého tance (1947, 1948) a kurzu specializace pro mateřské školy na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze (1948) absolvovala dvouletý kurz rehabilitačního tělocviku (1950).

Byla zaměstnána jako pedagožka v hudební škole v Čáslavi (1947 – 48), cvičitelka ve Státním ústavu léčebného tělocviku (1948 – 51), asistentka pohybové výchovy herců na DAMU v Praze (1950 – 51), odborná pracovnice pro choreografii a později vedoucí Tanečního oddělení Ústředního domu lidové tvořivosti (1951–56), dále jako lektorka pohybové výchovy v Ústředním kulturním domě dopravy a spojů v Praze.

V letech 1972–75 vyučovala na tanečním oddělení pražské Konzervatoře, poté působila jako pedagožka na ZUŠ. V roce 1948 se stala členkou Souboru Josefa Vycpálka, kde působila jako tanečnice, vedoucí taneční složky (1959–61) a choreografka (1951–67).

V roce 1967 založila spolu s J. Krčkem a dalšími členy souboru Skupinu českého folklóru (později Chorea Bohemica), která přinesla nový pohled na prezentaci lidového umění na scéně v podobě synkretického tanečního divadla. Od roku 1991 pokračovala v choreografické činnosti v pražském souboru Gaudeamus.

Spolupracovala rovněž s dalšími tělesy např. Hradišťan, Mladina, Pražský komorní balet Pavla Šmoka atd., podílela se na přípravě folklorních festivalů (mimo jiné MFF ve Strážnici). Významná byla také její pohybová spolupráce s divadelními soubory (Národní divadlo, Divadlo na Vinohradech, Divadlo J. Wolkera, Laterna magica), s televizí (zejména s režisérkou E. M. Bergerovou) a filmem.

Vedla semináře pro učitele pohybové výchovy a vedoucí folklorních souborů, působila v porotách. Svými choreografiemi se podílela na tvorbě pořadů:České legendy a zpěvy vánoční (1970), Bláznův den aneb Alabožský muzikál (1971), Chorea et danza rusticana (1974),Úsměvy pana Lady (1978), Pražské Vigilie (1980), Loď bláznů (1983), Hry o Saličce (1985), Album písní lidu pražského (1985), Vandrovali hudci (1986), Zpěvy noci svatojánské (1988).

Pro její tvorbu se stal charakteristický choreografický přístup vycházející z lidových zdrojů, využívající výrazového tance a jevištních forem ke znázornění tématu. Znovu oživila i české středověké tance nebo písně lidu pražského.

Chorea Bohemica až do roku 1988 přicházela s pořady, které narušily do té běžnou představu o lidovém umění. Podle Vladimíra Bezdíčka, editora knihy o Aleně Skálové, měla přitom Skálová právě ke zdrojům lidového umění velmi blízko.

Její celoživotní umělecké působení shrnuje kniha Alena Skálová - fenomén choreografie, Vladimír Bezdíček na ní jako editor pracoval tři roky.

Externí odkazy

Alena Skálová, http://www.radio.cz/cz/rubrika/kultura/alena-skalova-fenomen-choreografie

Vincenc Socha

  Sběratel lidových písní a tanců pan Vincenc Socha, se narodil 9. ledna 1903 ve Štramberku, zemřel 2. 6. 1970 ve frýdecké nemocnici.

Svůj život prožil ve Lhotce, kde také v r. 1936 založil národopisný sobor Pilky (dnes má soubor 6 tanečních párů a dvě zpěvačky).

Vincenc Socha byl řídícím učitelem lhotecké školy, národopisný pracovník, tělovýchovný, osvětový a politický činitel a funkcionář, přitom člověk hluboce věřící.

Při studiu kulturního života zdejšího místa a okolí nemůžeme jeho osobnost přehlédnout. Je třeba se zmínit i o jeho nezištné pomoci postiženým občanům za německé okupace, kdy podporoval rodiny zatčených a vězněných občanů nejen ve Lhotce, ale i v okolí. Byl vlasteneckým kantorem, snažil se v mládeži i dospělých rozvíjet vztah k lidovému umění.

Byl autorem i režisérem národopisných pořadů a scén, např.: Valašská svatba, Dožínky, Kácení máje, Zrušení roboty, Pod májem, Dožatá; divadelních her: Krajánkova nevěsta, pohádka Vánoční dar, Pán hor, Radostné mládí, Srdce z pouti. Psal i články do časopisu Radostná země s tématikou: Leoš Janáček a Národopisná výstava v Praze r. 1895, Lidové písně ze Lhotky, Písně Anežky Šenkové z Měrkovic, Povozníci v našem kraji, Sedmdesátiny Antonína Kaluse.

Největší a svým rozsahem neuvěřitelná práce Sochova tkví ale ve sběru lidových písní a tanců z obcí Kozlovice, Měrkovice, Lhotka, Myslík, Pstruží, Kunčice p. O., Čeladná, Frýdlant n.O. a dalších. Celkem zapsal na 1 200 písní a na 160 tanců a tanečních variant.

Své sběry připravoval k publikování, ale podařilo se mu vydat vlastním nákladem pouze 1. díl (30 tanců), další byly vydány až v r. 1975 (50 tanců) a 1986 (62 tanců). Tyto 3 sbírky valašských tanců využívají národopisné soubory v celém širokém okolí.

Externí odkazy

Vincenc Sochahttp://www.folklornisdruzeni.cz/imagebank

Zdenka Jelínková

Etnochoreoložka, tanečnice, sběratelka lidových tanců, metodička, pedagožka. Narodila se 30.3.1920 v obci Velká nad Veličkou,okr.Hodonín , zemřela 5.10.2005 v Brně.

Po studiích na gymnáziu ve Strážnici (1931-1934) a v Brně (1934-1939) se zapsala na Filozofickou fakultu MU (obory tělesná výchova a francouzština). Po uzavření vysokých škol absolvovala cvičitelskou školu Československé obce sokolské v Praze (1940-1941), složila doplňovací maturitu na brněnském učitelském ústavu (1942) a nastoupila jako vedoucí dětského zemědělského útulku v Kuželově (červenec-srpen 1942). Dále učila na školách v Lipově (1942-1944), Nové Lhotě (1944-1945), Ochoze u Brna (1945),V Bukovince (1945), v Olbramovicích (1945-1946) a v Třebíči (1945-1950).

V letech 1949-1955 byla nejprve mimořádnou a pak externí studentkou národopisu na FF MU (studium nedokončila).V roce 1950 se stala samostatnou odbornou pracovnicí tehdejšího SÚLP v Brně (pozdější ÚEF AV ČR), kde působila až do odchodu do důchodu v r.1980.

Do folklorního hnutí se zapojila již v roce 1936 v Brně, kdy se stala členkou místního Slováckého krúžku (v letech 1950-1953 vedla jeho soubor). Od roku 1947 až do počátku 80. let působila v Brně také ve Valašském krúžku. V r. 1947 založila v Třebíči Horácký soubor lidových písní a tanců, na jehož práci navázal v r. 1955 FS Třebíčan. Od konce 40.let vedla v Brně školy lidového tance pro členy krúžků i pro širší veřejnost, ve stejné době započala její dlouholetá práce lektorky lidového tance na Lidové konzervatoři v Brně a v Ostravě.

V r.1952 se stala předsedkyní Krajského poradního sboru pro lidový tanec (později pro soubory lidových písní a tanců), v jehož rámci, ale ovšem i jako odborná pracovnice ÚEF, vedla desítky školení pro vedoucí dospělých i dětských souborů.

Její sběratelská činnost započala ve 40. letech. Podnětem byl přímý kontakt s autentickým dětským folklorem, s nímž se jako vychovatelka i učitelka setkala na Horňácku, a který si z dětských let pamatovala. Z těchto let vytěžila materiál pro svoji první sbírku dětského folkloru. I nadále se věnovala sběrům jednak dětského folkloru, ale doménou její sběratelské práce byl taneční folklor na území Moravy, těšínského Slezska, Čech (Chodsko, Vysočina), na Slovensku, u Lužických Srbů, v Polsku (oblast slezských Goralů) a u české menšiny v Jugoslávii; výsledky využila jako odborná poradkyně, lektorka lidového tance a autorka tanečních pásem při spolupráci s řadou folklorních souborů dospělých (např. Břeclavan, Pálava, Vonica Krumvíř, Zavádka, Světlovan, Kopaničár, Velička, Kašava, Rusava,Vsacan, Radhošť, Javořina, Klobúčan, Portáš Jasenná,Vysočan, Třebíčan) i dětských (např. >Veličánek, >Palavánek, >Podlužánek, >Horáček z Rokytna).

Otázkami folklorismu se zabývala jednak ve vztahu k dětem ve studiích K otázkám dětského folklóru (Knihovnička taneční výchovy. Sv.1. Praha, Ústav pro kulturně výchovnou činnost.1971), Dětský folklór a práce v dětském folklorním kroužku. (Brno, Krajský dům pionýrů a mládeže 1985), K práci dětských souborů LPT (Knihovnička taneční výchovy. Sv.3 Praha, Ústav pro kulturně výchovnou činnost 1974, s.1-7), jednak k dospělým ve studiích Lidový tanec v práci souborů lidových písní a tanců (in:Životní prostředí a tradice. Brno 1975),Vesnické folklorní skupiny a jejich současná kulturně společenská funkce (in: Lidové umění a dnešek. Brno 1977), Několik poznámek ke scénickému zpracování lidového tance a k zodpovědnosti choreografa (TL 13,1957,č.3) atd.

V oblasti metodické práce publikovala např.Dětský folklór a jeho využití v kroužcích a souborech.( In: Říkej si a hrej! Uher.Hradiště, Okresní kulturní středisko 1983.s.3-8), Využití dětského folklóru a lidového tance v zájmové umělecké činnosti (Praha 1986), Tři choreografie pro dětské soubory LPT (Uh.Hradiště 1977, spolu s Jiřinou Máčelovou), Dětské hry, říkadla, písně a popěvky z Horácka I. Říkadla (Třebíč 1983), Písňový materiál s popisy tanců (b.m.,[1952]), Písňový materiál a popisy tanců (b.m.[1953]), Vesnické skupiny a péče o ně (in: Lidová píseň a tanec. Uh.Hradiště 1966), K otázce metodiky práce v souborech lidových písní a tanců (Brno 1984)ad Pro dětské soubory jsou určeny sbírky Dětské hry a říkadla z Horňácka (Praha 1954), Říkadla, hry a tance dětí z Dolňácka (Uh.Hradiště 1967), Dětské taneční hry z Valašska (Vsetín 1976 a Gottwaldov 1985), Za našó rájó…(Brno 1982), Jak si hrají děti v Ořechově (Brno 1984, spolu se Štěpánkou Homolkovou), Dětské taneční hry z Horácka (Třebíč 1987).

Zejména pro folklorní soubory dospělých jsou určeny sbírky a skripta Horácké tance I. /Havlíčkův Brod 1956, spolu s Richardem Kubešem), Horácké tance z Novoměstska, Jihlavska, Velkomeziříčska, Telečska, Třebíčska a Poličska (Jihlava 1953), Lidové tance na Slovácku (Praha 1954), Valašské lidové tance (Praha1954), Lidové tance z Hustopečska a Břeclavska (Praha 1955), Lidové tance z Kopanic (Brno 1957), Lidové tance z Uherskobrodska (Brno 1957), Kola, reje a taneční hry na Brněnsku a Oslavansku (Brno [1958]), Lidové tance z Brněnska, Hané, a Horácka (Brno 1959, spolu s Ludmilou Mátlovou), Lidové tance a taneční hry na Podluží (Strážnice 1962), Lidové tance z Rusavy (Brno 1967, Gottwaldov 1988 pod názvem Tance z Rusavy), Lidové tance a taneční hry na Brněnsku (Brno 1974 a 1978), Zatáčaný (Praha 1975), Tance z Náměšťska a Oslavanska (Třebíč 1976), Figurální tance z Valašskoklobucka (Gottwaldov 1977), Lidové tance Podřevnicka (Gottwaldov 1977), Záleské tance I.Tance točivé (Brno 1977 a 1980), Lidové tance z Rožnovska (Gottwaldov [1978]), Kúlaná (Praha 1978), Lidové tance na Hostýnském Záhoří (Gottwaldov 1978, spolu s Ludvíkem Kunzem), Tance z Horňácka I-IV (Hodonín [1978]- 1990), Valašský odzemek (Gottwaldov 1979), Lidové tance z Velkomeziříčska (Třebíč 1980), Lidový tanec v Brně a na Brněnsku v pramenech 19. století (Brno 1980 a 1983), Tanec Klátková na Slovácku (Hodonín 1981), Horňácká sedlácká (Hodonín 1983), Lidové tance z Vizovska (Gottwaldov 1984), Zavádka a skočná I (Břeclav [1984]), Zavádka a skočná II.Písně (Břeclav 1986, spolu s Františkem Macinkou), Zvyky, písně, tance a hry z Babic u Brna (Brno 1986), Lidové tance z Nedvědicka, Olešnicka a Kunštácka (Žďár nad Sázavou 1986), Tance ze Žďárska (2.sv.Žďár nad Sázavou 1986), Ověnžok (Ostrava 1987), Lidové tance z Hrčavy (Ostrava 1988, spolu s Ivo Stolaříkem a Jaromírem Gelnarem), Královničky z Tišnovska a Velkobítešska (Brno 1988), Lidové tance z Tišnovska (Brno 1989), Horácké tance z Telečska, Třebíčska a Dačicka (3 sv., Jihlava 1989), Tance z Uherskohradišťska (Brno 1989, spolu s >L.Košíkovou a >J.Poláškovou), Lidové tance ze Vsacka I (Vsetín [1991]), Lidový tanec na Hané a v přilehlých oblastech (Olomouc 1991) a Tance z Bystřicka a Pernštejnska (2 sv., Strážnice 1992).

Zprávy o aktivitách ve folklorním hnutí otiskovala v časopisech Taneční listy, Lidová tvořivost, Malovaný kraj, Radostná země, Naše Valašsko, Valašsko, Naším krajem a dále v denním tisku.

Zúčastnila se práce v desítkách porot různých přehlídek a soutěží ZUČ a festivalů (v zahraničí např. v letech 1970-1995 na MFF v polském Zakopaném),vedla třísemestrální studium valašského lidového tance ve Vsetíně (1991-1992), podílela se na choreografických školeních Aleny Skálové (v 90.letech), další školení připravila (např. s V. Šejvlovou) pro Valašské folklorní sdružení a Folklorní sdružení Ostravy a Lašska (FOS ČR).

Stála u zrodu Horňáckých slavností a spolupracovala na jejich přípravě nejen jako autorka pořadů (od r. 1957 téměř každoročně), ale i jako předsedkyně programové rady (1984-1995).

V roce 1972 založila festival Mladé Horňácko, pro nějž také připravovala pořady. Dále připravovala pořady pro přehlídku Brněnsko tančí a zpívá, která vznikla z její iniciativy v r. 1975, dále pro Rožnovské slavnosti, festivaly Podluží v písni a tanci a Krajem beze stínu i pro slavnosti na Myjavě (spolu s Cyrilem Zálešákem). V letech 1981-1989 se podílela rovněž na organizaci Národopisné slavnosti v Troubsku (autorka pořadů, členka programové rady, poradkyně souborů).

Jako autorka pořadů (zejm. klenotnicových),členka programové rady (1951-1995) a senátu (od r. 1995) významně zasáhla také do podoby MFF ve Strážnici (1983 Cena festivalu za pořad Pomezními chodníčky, 1989 Cena festivalu za pořad Dřevěný oheň - spolu s Karlem Pavlištíkem,1991 Cena festivalu za pořad Nositelé tradice- splu s K. Pavlištíkem a Janem Miroslavem Kristem; je dvojnásobnou laureátkou festivalu 1993 a 1997).

Spolupracovala s Čs. Televizí v Brně na přípravě snímků Slovácká suita (1966, rež. Karel Jureček), Horňácká suita (1973, rež. Fedor Kaucký), Písně domova z Horácka a Podhorácka, Písně domova z Brněnska (oba 1984, rež. Milan Peloušek), Horácko a Brněnsko z cyklu O písničkách a tancování (1995, rež. Rudolf Chudoba) ad., pro brněnský rozhlas připravila řadu pořadů o lidovém tanci (v 80.letech např. cyklus Lidové tance na Moravě a ve Slezsku).

Byla spoluautorkou 10 dílů z videoencyklopedie Lidové tance z Čech, Moravy a Slezska (Strážnice 1994-1997) a k nim příslušných publikací.

Vedle celé řady ocenění jí byla udělena vyznamenání Za vynikající práci (1970) - za výzkumnou, sběratelskou, publikační a metodickou činnost v oboru lidového tance, a zasloužilý pracovník kultury (1985).

Zdena Jelínková se svou činností zařadila k nejdůležitějším osobnostem poválečného folklorního dění v České republice, a to zejména v oblasti lidového tance a dětského folkloru.Výrazně přispěla k udržení i obnovení lidového tance na Moravě a ve Slezsku a zároveň vtiskla charakter jeho interpretaci v souborovém hnutí.

Externí odkazy

http://folklor.cz/public

http://www.nulk.cz

Čeněk Holas

Středoškolský profesor, sběratel lidových písní a tanců, básník, narozen 10. 2. 1855, Hostín (u Zahořan), zemřel 8. 2. 1939 v Písku.

Vystudoval reálné gymnázium v Písku, roku 1875 odešel do Prahy studovat matematiku a deskriptivu, současně se stal cvičitelem pražského Sokola. Doplňkovým studiem získal aprobaci pro výuku tělocviku a jako učitel působil od roku 1880 na městské střední škole, později na malostranském reálném gymnáziu.

Od roku 1879 přispíval svými básněmi do Almanachu české omladiny, jeho literární pokusy v letech 1880–85 byly neúspěšné a vedly jej k zatrpklosti. Výsledkem dalších pokusů o lyrickou básnickou tvorbu byla sbírka básní Žaloby (1925), která zanikla.

V letech 1900–12 se věnoval sbírání lidových písní a tanců, pro které získal mravní a hmotnou podporu České akademie Svatoborova podpůrného spolku spisovatelů a tehdejšího ministerstva vyučování, které mu poskytlo mimořádnou dovolenou. V letech 1918–21 žil na odpočinku v Milevsku, od roku 1922 v Písku. V letech 1919–25 psal veršovaná dramata, která byla divadly odmítána.

Věnoval se sokolskému hnutí, inicioval provedení lidových písní a tanců na sokolském sletu v roce 1938. Vydal Paměti hudebníků a dudáků (Národopisný věstník českoslovanský 18, 1926, s. 49–68).

Jeho stěžejním dílem se stala sbírka České národní písně a tance (6 svazků, Praha 1908–10). Nevydaný sedmý díl zůstal v rukopise pod názvem Písecké písně národní. Vydaná sbírka byla sestavena z hudebně tanečního materiálu z Klatovska, Domažlicka, Pošumaví, Prácheňska, jižních Čech, Vitorazska, Milevska, Chrudimska, Polabí, obsahuje také zápisy nástrojové hudby z různých oblastí Čech. Sbírka se po svém vydání stala předmětem kritiky pro nepřesnost hudebního záznamu zvláště v souvislosti s tanci proměnlivého taktu. Doceněna byla teprve ve druhé polovině 20. století jako významný zdroj hudebně tanečního materiálu pro české folklorní soubory a pro studium lidové taneční kultury.

Externí odkazy

Čeněk Holas,  http://www.ceskyhudebnislovnik.cz/slovnik/index.php?option=com_mdictionary&action=record_detail&id=3128

František Bartoš

  Pedagog, jazykovědec, etnograf. Významná osobnost moravské vzdělanosti a kultury druhé poloviny 19. století, organizátor vědeckého a národního života na Moravě.

Narodil se 16. března 1837 v Mladcové u Zlína, kde 11. června 1906 též zemřel . Obecnou školu navštěvoval ve Zlíně, i přes nedostatek prostředků pokračoval ve studiu na gymnáziu v Olomouci. Po studiích ve Vídni vyučoval na piaristickém gymnáziu ve Strážnici, německém gymnáziu v Olomouci a německém katolickém gymnázium v Těšíně. Z Těšína odešel do Brna, kde působil téměř třicet let, nejprve jako profesor na slovanském gymnáziu, od roku 1888 jako ředitel na nižším českém gymnáziu.

Po příchodu do Brna se aktivně účastnil kulturního i společenského dění. Byl zakládajícím členem Ústřední Matice školské, ředitelem a protektorem ústavů Vesny, v devadesátých letech působil jako člen zemské školní rady, byl členem Matice moravské (později redaktorem Časopisu Matice moravské), Filharmonické besedy, Musejního spolku, Sokola, Čtenářského spolku v Brně a dalších.

Uznáním jeho práce bylo členství v Královské české společnosti nauk (1884), čestné předsednictví Národopisné výstavy českoslovanské v Praze v roce 1895 i jmenování členem České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění (1890). Za jeho práci se mu dostalo poct i v zahraničí, když v roce 1890 carská Akademie nauk v Petrohradě udělila cenu Kotljarevského jeho dílu Dialektologie moravská. Po celý život se věnoval pedagogické práci, která se mu stala naplní života. Svým žákům imponoval rozsáhlými vědomostmi, ryzím charakterem, i publikačními úspěchy. Vychoval celou řadu budoucích literátů (S. Čech, F. Bílý, J. Herben a další).

Zakladatelský význam mají jeho díla o moravských nářečích. Soustavný popis moravských nářečí podal v základních dílech Dialektologie moravská (I. díl 1886; II. díl 1895) a Dialektický slovník moravský (1906).

Ve sběratelské činnosti navázal na dílo Františka Sušila a vydal tři soubory moravských a slezských písní s nápěvy, poslední ve spolupráci s Leošem Janáčkem (Nové národní písně moravské, 1882; Národní písně moravské nově nasbírané, 1889; a Národní písně moravské v nově nasbírané, s Leošem Janáčkem, 1889-1901).

Pracemi o lidových zvycích a obyčejích, o lidovém léčení, pověrách apod. se stal zakladatelem moravské etnografie a folkloristiky. Své národopisné studie shrnul do knih Lid a národ (I. sv. 1883, II. sv. 1885), Moravský lid (1892), Moravská svatba (1892), Deset rozprav lidopisných (1906), Líšeň (spolu s C. Mašíčkem, 1902). Dodnes ojedinělým dílem je jeho sbírka dětského folkoru Naše děti (1888).

Veškeré Bartošovo úsilí směřovalo k povznesení českého jazyka a vzdělání národa, protože právě v těchto dvou aspektech spatřoval základní kameny budování pevné národní identity.

Externí odkazy

František Bartoš,   http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Franti%C5%A1ek_Barto%C5%A1_(etnograf)&oldid=8122704
František Bartoš,  http://www.frantisekbartos.cz/

František Sušil

  Moravský teolog a kněz se narodil 14. června 0804 v Novém Rousínově a zemřel 31. května 1868 v Bystřici po Hostýnem. 

Vydal sbírku téměř 2 400 lidových písní pod názvem Moravské národní písně s nápěvy do textů vřazenými. Moravské národní písně vyšly v první menší sbírce poprvé v roce 1835, velké vydání pak roku 1860. Byl aktivní v českém národním obrození.

Sušil začal studovat u svého strýce, kaplana F. Pospíšila, gymnázium dokončil v Kroměříži a od roku 1821 studoval filosofický ústav v Brně. Zde se setkal s piaristou Františkem Kynským a kaplanem V. Žákem, kteří ho povzbudili ke studiu klasických i moderních jazyků a uvedli do literatury. Překládal klasické autory a sám psal básně. Roku 1827 byl vysvěcen na kněze, byl kaplanem v Olbramovicích a roku 1837 byl povolán jako profesor Nového zákona na teologickém ústavu v Brně, kde působil až do smrti. Roku 1863 byl vyznamenán ruským Řádem sv. Anny a roku 1865 dostal čestný doktorát Vídeňské univerzity.  

Písničky začal sbírat ještě jako student v roce 1824 a první sbírku vydal roku 1835. Sbíral písničky na Moravě, ale i na Opavsku a na Těšínsku v místech, kde čeština neustoupila polštině, ve slovanských osadách v Rakousku. Za život shromáždil neuvěřitelných 2361 skladeb.

http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Susil.png

Mnoho dalších významných osobností naleznete v knize:

Zídková, Petra a Stavělová, Daniela, ed. Sbírky a sběratelé lidových písní a tanců v Čechách. Praha: Informační a poradenské středisko pro místní kulturu, 2003. 97 s. ISBN 80-7068-174-8. Zdroj:SK ČR

Last modified: Friday, 14 December 2012, 4:15 PM