4.1 Tance popis

Polka

a) český párový společenský tanec 2/4 rytmu středně rychlého tempa, jehož základem je typizovaný přeměnný krok.

b) Hudební skladba vytvořena k doprovodu toho tance nebo k poslechu.

Jako novinka je zmiňována 1835,1836 a objevuje se na seznamu tanců z litomyšlského panství a je doložena účastí venkovanů na korunovaci Ferdinanda V. v Praze, a od 1839 je všeobecně rozšířena. Konec 30. let 19. století je zachvácen polkovou horečkou. Prostřednictvím baletního mistra Stavovského divadla J.Raaba (1807 – 1888) proniká na scénu divadel, do baletních představení a byla vyvezena r. 1840 do Paříže. Od roku 1844 se zde ujala jako společenský tanec a odtud se dále šířila po celé Evropě i zámoří, aby se stala jedním z nejoblíbenějších tanců 19. Století. Ve snaze dokázat, že jde o český lidový tanec, byl její původ spatřován v tancích nimra, maděra a třasák.

Různé druhy polky: natřásaná, staročeská, komická a valašská, zvláštní varianty představuje ruská, skandinávská ve 3/4 taktu, německá Doppelpolka, Zaperpolka, francouzská tremblante polka.

Hudbu k prvním tanečně užitkovým polkám psali většinou učitelé z Hradecka. Nejvýznamnější osobností se stal F. M. Hilmar (1803 – 1811)

Furiant

Sedlák – český párový tanec živého tempa ve 3/4 taktu. Vyznačuje se speciálním pojetím taneční rytmizace. Obecně je nazýván furiantským rytmem a spočívá v simultánním průběhu 2/4 a 3/4 metra: Tato rytmizace je podložena deklamací textu - Sedlák, sedlák, sedlák, ještě jednou sedlák. Zvláštností je, že trochejské metrum textu a daktylské metrum melodie, se provádí v rámci jednotného třídobého metra celého tance. Střídáním dvoudobého a třídobého metra vytváří mateníkový efekt. Tím se liší od tanců s proměnlivým taktem, lze jej však považovat za přechodný typ.

Nejstarší záznam melodie tance se nachází ve sborníku užitkové taneční hudby J.J. Hartla (1781 – 1849) z Nové Paky z let 1811 – 1816 a předchází zápisu s německým textem v Kolovratském rukopisu z období guberniální sběratelské akce 1819. O. Zich na základě rozboru rytmické a textové stránky písně, se domnívá, že existoval původní český text, který obsahoval slovo furiant. Barokní terminologie i česká jazyková sféra pojmu furiant užívaly ve smyslu vzdorný, rebelant, šelma i výtržník. Dokladem jsou interpretace slova v kramářské písni Chvála sedláku(1770). Od 19 st. měnil furiant postupně svůj význam. Směřoval více k charakterizaci povahových rysů sedláků. Přelom 19. a 20.století poskytuje informace o tanečním provedení furianta.

Byl většinou tancován krokem sousedské a obkročáku v metricky odlišných částech. Krok byl výrazně akcentován a vytvořil si dynamické varianty. Časté bylo doprovázení tanečních pohybů tleskáním či podupy. Výrazně se prosadila taneční improvizace tanečníka, který pohybem napodoboval nadutost a pýchu sedláka. Dominovala snaha po vyjádření obsahu tance. Lze je přirovnat k tancům posměšným, satirickým, karikujícím řemeslo či stav (švec, tkadlec).

Tanec furiant přešel do repertoáru národně – společenských tanců. Poprvé o něm píše slavista I. Sreznevski (1812 – 1880) v souvislosti s popisem pražské a berounské taneční sezóny 1819/1820. K velké popularitě tance přispělo scénické využití obsahu písně ve hře L. Stroupežnického (1850 - 1892) Naši furianti a zařazeni tance do suity Česká beseda (1862).

Obkročák

a) Okročák, vokročák

b) Taneční krok

Mladší souhrnný název pro párové tance, pro něž bylo charakteristické obkračování dvojice, která se přešlapem z nohy na nohu otáčela kolem společné osy a zároveň postupovala po obvodu kruhu.

Tanec obkročák bývá zapsán ve 2/4 a 3/4 taktu, doprovodné písně jsou proto velmi různorodé.

S názvem tance obkročák se lze setkat teprve r. 1862 ve sbírce K. J. Erbena. Ranější zmínka o rozkročáku je v Písních krátkých (1832) Jana Jeníka z Bratřic, ale nemůžeme jej ztotožňovat s obkročákem, jak jej známe se sbírek 19.a 20.st. Tyto sbírky zaznamenávají krok obkročáku v kombinaci s řadou dalších kroků: polky a valčíku. Svým provedením patřil obkročák k novějším společenským tancům 2. pol. 19. stol. a jen zřídka byl zaznamenán jako samostatný tanec.

Sousedská

Vláčná, zdlouha, houpavá, šoupavá, šupák – 3/4taktu, česká varianta valčíku. Různá pojmenování tance určují jeho charakter udávaný volným tempem.

Název sousedská se poprvé objevuje ve 30. letech 19. stol. V souvislosti se vznikem národně společenských tanců. Sousedská se stala součástí městského tanečního repertoáru, odkud se šířila na venkov a uplatnila při tanečních zábavách.

Sousedskou v historicko – vývojové řadě předcházel menuet, na venkově se užívaly další varianty tajč,štajryš, lendler. Sbírka J. K. Erbena uvádí šupák, ve sbírce Č. Holase starodávný valčík – lendler i válený minet. Nejobšírnější popis sousedské obsahuje sbírka J. Michala (1886 – 1961), kde jsou označeny místními názvy tance.

Provedení se vyznačovalo přísunným krokem s důrazem na přízvučnou dobu a otáčením páru po obvodu kruhu. Pro pomalejší provedení je příznačný ve všech třech dobách zřetelně vyšlapávaný krok, zatímco v rychlejším provedení drhá doba zaniká na úkor výraznější doby první a třetí – vyšlapávaná a hladká sousedská.

K popularitě s. přispěl B. Smetana (1824 – 1884) – klavírní cyklus České tance, A. Dvořák (1841 – 1904) ve Slovanských tancích, na konci života i J. Suk (11874 – 1935) zkomponoval sousedskou pro křečovité muzikanty.

Valčík

Česká sousedská, šupák, šoupák – párový lidový a společenský tanec třídobého metra. Patří do kategorie kolových tanců s typizovaným krokem.

Provedení tanečního motivu valčíku spočívalo v jednom delším výkročném kroku, za nímž následoval přísun druhé nohy s přešlapem a posunem po směru otáčení. Provedení kroku bylo houpavé a lišilo se podle provedení regiónů. Nejznámější variantou v Čechách byl tzv. vídeňský valčík živého tempa. Jeho taneční provedení bylo v přísunu volné nohy ke stojné noze s výrazným vyhoupnutí na obou špičkách a spuštěním nohou na paty, takže se v jednom okamžiku tančilo na místě.

Valčík se stal oblíbeným společenským tancem všech vrstev obyvatelstva pro možnost otáčení v tanci kolem osy páru a zároveň po kruhu. Umožňoval, tak smyslový zážitek v těsnějším držení v páru, umělé aranžovaní tance bylo nahrazeno individuálním projevem.

V Čechách byl rozšířen, již před 1. polovinou 19. stol. A byl spjat s rozvojem českých a německých skladatelů – inspirovali se obdobným žánrem tanců – štajryše, lendery.

Pohupování na vlnách valčíku přetrvalo v městských i vesnických zábavách do 20. stol. V zápisech sbírek lidových písní a tanců byly názvem valčík označovány taneční motivy v 3/4 taktu, zvláště v popisech tanců s proměnlivým taktem.

Valčík se objevuje též pod názvem válený minet sbírky Č. Holase České národní písně a tance (1910).

Vrták

Vrťák, nebo-li vrták je párový tanec ve 2/4 a 3/4 taktu. Neexistuje jednotný obraz jeho provedení. Tanec je charakteristický prudkým otáčením dvojice kolem společné osy.

Název tance byl zmiňován již v roce 1786 v kramářském tisku: „Hrajte, ať se všichni točíme, /vesele tancovat musíme/, tu vrtáka neb ulána, /byť to trvalo do rána.“ Guberniální sbírka T. A. Kunze již zachycuje i s nápěvem a textem doprovodné písně Pojď, holka, pojď tancovat, melodicky a rytmicky velmi blízkou Hop holka svlíkej kabát a jejím variacím. Lze je nalézt ve sbírkách Karla Jaromíra Erbena a Josefa Vycpálka.

Čeněk Holas chápal vrták jako směs písniček s proměnlivým taktem. V jeho popisu se střídají kroky natřasáku, obkročáku, valčíku, někdy též dvojí poskok s poklepem paty o patu. Tance s proměnlivým taktem se tancovaly v oblastech středního Polabí, zejména na Nymbursku a Poděbradsku, tancovalo se krokem vrtákovým místo obkročákovým.

Zich charakterizoval krok vrtáku jako výskok takt od taktu, ať se nohy mění nebo nemění, a pak otočení. Výskok mohl být vysoký, protože v jednom taktu bylo na jeho provedení dost času.

Josef Zemánek z Chrudimska zaznamenal v základním 2/4 motivu poskok v jednom taktu, přičemž se dvojice zároveň otáčela, a to se opakuje.

Podle Vycpálkovy sbírky se vrták tancoval krokem obkročáku, byl spojován trojdupem, polkovým krokem a zátočky za lokty.

Na přelomu 19. století byl vrták často zaměňován s obkročákem. Záznamy ve sbírkách dokládají značnou nejednotnost v charakteristice tance. Základní taneční motiv je třeba hledat v principu obkračování s otáčením dvojice, ať už byl krok prováděn s poskokem v rámci jednoho taktu, nebo přešlapem z nohy na nohu, tj. dva kroky v jednom taktu.

Tance Polonézového rázu

Souborné označení pro tance, v nichž se vyskytují typické části ve 3/4 taktu, vyznačující se charakteristickým polonézovým rytmem a mírným tempem. Jednotlivý tanečníci postupují za sebou nebo vedle sebe po kruhu či v prostoru (procházka), podobně jako je tomu u tance polonéza. K tomuto typu náležejí především párové točivé tance Slezska a severní Moravy (starodávný, valašský) a některé tance patřící k okruhu hanácké ( hanácká z Vizovicka, hanácké z Brněnska).

Polonéza patří mezi společenské tance. Vyvinula se z polských tanců a její vývoj sledujeme přibližně v průběhu 16. stol. Na počátku 18. stol. se s polonézou setkáváme již poměrně často při šlechtických tanečních zábavách. Pro svůj vznešený ráz byla užívána jako slavnostní a ceremonielní tanec, často zahajovala významné společenské události. Postupem času polonéza zlidověla a z prostředí šlechtického byla přenesena do prostředí měšťanského a na vesnici.

Mazur

Mazurka, mazura, varšavanka – ve 3/4 taktu, jehož pojmenování poukazuje na souvislost s polským národním tancem. Jde o starší typ párového tance, který si na domácí půdě i v Čechách vyžádá mnohá objasnění. K. Czerniavski (1837 – 1882) , upozorňuje v pojednání O taňcach narodowych ( 1859) na lidový tanec wyrwany, který byl pravděpodobně vzorem pro vznik šlechtického mazuru v 16.stol. Jednalo se o prudký, zřejmě točivý tanec, který v 2. polovině 16. stol. svou oblibou soupeřil s krakovákem.

K největšímu rozšíření mazuru došlo v Polsku i jinde v Evropě za napoleonských válek – tanec ostatny, hulansky mazur.

V Čechách se obliba tance odrazila v jeho zařazení do tanečních kombinací společenských kvadryl.

Český typ mazuru se shoduje s polskou předlohou v třídobém metru, mírně rychlém tempu, tradičním předzpěvu čtyřřádkových textů a v dvojím postavení na obvodu kruhu, tj. dvojice proti sobě v zavřeném držení nebo vedle sebe v držení polootevřeném. Základním tanečním motivem je poskočný a přísunný krok různého stylového provedení. K finálním motivům patří: v polském mazuru golubce , tj. údery volné nohy o nohu stojnou a v českém provedení bylo během tance a na jeho konci používáno prudké vyzdvihování tanečnice na způsob dvoukročáku. Nejvýznamnějším rozdílem českého mazuru bylo přidupování výkročného kroku a častější obraty páru. Českou specialitou bylo spojování mazuru s dvoudobou verzí do tzv. dvojtance, podobně, jako u rejdováka s rejdovačkou.

Většina písní je však až z 50. let 19. století, velká část pochází z rozmezí 19. a 20. století .

Tanec mazur se vyskytuje také pod jinými názvy: ve sbírce (1834 – 35) J. Kollára (1793 – 1852) jako šavlička, na Rychnovsku Jeníček, na Hořicku proplétaná a na Rožnovsku šmatlavý.

Kvapík

Kalup, kalop, utíkavá, divoká – párový tanec rychlého tempa ve 2/4 taktu. Jeho název je odvozen od francouzského gallopade (cválat). Základním tanečním motivem je přísunný krok prováděný stranou. Páry postupovaly po kruhu nebo v řadách proti sobě s prolínáním dvojic. Kvapík patří ke společenským tancům s typizovaným krokem, založen na opakování jednoho tanečního motivu. Tančil se na závěr taneční zábavy, sloužit také jako předěl mezi jednotlivými oddíly tance.

Nejstarší zmínkou o kvapíku v Čechách je citace ve Zpěvech z nejvýbornějších zpěvoher českých na C. k. pražském vlasteneckém divadle v Praze (1799) od V. Tháma (1765 – 1816). Spolu s valčíkem, s kterým byl v kontrastu, získal kvapík ve 20. - 40. letech 19. stol. přední místo v repertoáru městských tanečních zábav tzv. nové společnosti.

Torzo kvapíku D dur (1832) je dokonce první známou skladbou B. Smetany (1824 – 1884). Slavnostní úloha mu připadla na prvním českém bále (1840).

Skočná

Skákavá, skočavka, skočná polka – párový tanec, jehož hudební doprovod je mimořádně ustálený a příznačný výrazným rytmickým pohybem v osminových hodnotách a dvoudobém metru. I přes jasnou metrorytmikou stavbu dovolují doprovodné melodie tance značné rozpětí v naplnění taneční motivikou, skočný charakter základního kroku proto neměl jednotný charakter.

Tanec je doložen z městských a vesnických tanečních zábav již v 18. stol., jeho původní taneční podobu však není možné jednoznačně určit. Skočným způsobem mohl být prováděn krok vrtáku a později obkročáku a polky.

Jako obdobu třasáka a třínožky, skočnou charakterizoval v polovině 19. stol. J. Neruda.

S tancem skočná však nelze spojovat krok skočáku, jak jej popisuje Č. Holas v Českých národních písních a tancích. Podle něj by připadl na každou osminu přeskok z nohy na nohu, takže v jednom taktu by se vystřídaly pravá a levá noha dvakrát. Tento krok uvádí Holas při popisech tanců pouze ve dvou případech, a to ve spojení s proměnlivým taktem, kde se objevuje vedle kroků valčíku a obkročáku. Nikde však není uváděn ve spojení s tancem skočná.

Točivé tance

Točivé tance jsou jedním z nejvýznamnějších tanečních druhů na území České republiky i Slovenska. Vytvářejí samostatnou typologickou skupinu tanců a jsou nejcharakterističtějším slováckým tanečním projevem v párovém tanci. Řadíme je do starší taneční vrstvy.

Název celé typologické skupiny je odvozen od ústředního pohybového motivu, společného všem druhům točivých tanců – společné víření dvojice na místě.

Točivé tance se skládají ze tří částí a to předzpěvu taneční písně, společného víření a samostatného tanečního projevu chlapce a dívky. Tanec často bývá zakončen, a to buď poděkováním tanečnici, tzv. „zaplacením“, nebo krátkou satirickou písní rychlého tempa, „zásmažkou“, či krátkým hudebním dovětkem, „cifrou“. Mimo to se u některých druhů točivých tanců objevují i četné spoje a přechody, které usnadňují plynulejší navázání a spojení jednotlivých figur a navíc rozvíjejí tanec do prostoru (sedlácká, danaj, bílovské). Společné víření i individuální projev obou tanečníků má v každém kraji, často i v jednotlivých obcích, své zvláštnosti v celkovém stylu tance, v pohybovém charakteru, rytmu i tempu. Dívky se ale všeobecně chovají umírněněji než chlapci. Určitá volnost projevu, případně i připojení se ke zpěvu v sedlcké, byla vlastní pouze některým starším ženám veselejší letory. Taneční projev je živelný, plný radosti, energie a elánu. Proto se na Slovácku u točivých tanců hojně užívá juchání, tleskání, podupávání, apod.
Konečná podoba točivého tance závisí na chování obou tanečníků při tanci. Důležitý je nejen jejich výraz, gestikulace, taneční postoj, technické i stylové provedení jednotlivých figur, ale především schopnost improvizace. Ta je však omezena určitými zákonitostmi v možnostech kombinování jednotlivých tanečních figur daného tance.

Zvláštností točivých tanců vůbec po kompoziční stránce (proti tancům vázaným na jedno hudební téma, s pevnou fixací tanečních figur na jednotlivé úseky jediné taneční písně) je možnost volného tanečního projevu, částečné improvizace a individuálního dotváření jednotlivých figur a prvků. V rámci daných pohybových možností a stylu toho kterého druhu točivých tanců, i vnitřní zákonitosti, jíž je tanec ve svém pohybovém i figurálním vyjádření a ve vazebnosti, případně i v sledu jednotlivých figur podřízen. Předzpěv: Tanec bývá většinou uveden delším samostatným mužským zpěvem, převážně písní táhlého charakteru. Dívky stojí opodál a přibíhají až na chlapcovo vyzvání, většinou na zatleskání. Předzpěv tanečních písní je velmi podstatnou součástí točivých tanců. Bývá doprovázen rytmickým přešlapováním nebo pohupováním dvojice na místě, které úzce souvisí s hudbou. Lze jej provádět v různém postavení a držení: a) Pár stojí vedle sebe (dívka po pravici chlapce) a drží za vnitřní paže v připažení.

Existují dvě varianty tohoto držení:

a) Stoj je mírně rozkročný, vnější noha v páru lehce předsunutá (chlapec levou nohu, dívka pravou nohu) a pár přenáší váhu z předsunuté nohy na nohu vzadu (vpřed a vzad).

b) Pár se také může mírně natáčet k sobě a od sebe. (vrtěná)Lendler

Ländler

Landler, Landa, lendr, Landy – je tanec třídobého metra, původně párový točivý tanec, později skupinový. Má společné kořeny s barokními dvorskými tanci Deutsch a Allemande.

Lendler se ustálil jako párový tanec tančený v těsném objetí tanečníků. Příznačné pro tento tanec je zaplétání a podvlékání dvojice pod spojenýma rukama páru. Pomalejším tempem a třídobým metrem je lendler blízký menuetu. Pro české lendlery byly charakteristické pomalejší přešlapované a houpavé kroky nebo přešlapy s vyššími skoky a podupy na závěr. Lendlery plnily zvláštní úlohu i jako tance svatební, většinou nahradily menuet.

Kromě rakouské a německé části alpského pohoří se s ním setkáme i ve vnitrozemí. U nás pak v příhraničních oblastech se smíšeným česko-německým obyvatelstvem: na Klatovsku, Chodsku, Plzeňsku, Chebsku, Tepelsku, v Krušnohoří, na Karlovarsku, v Jizerských horách, v Krkonoších, v Orlických horách a dalších oblastech.

Minet

Menuet, couravá, loudavá – tanec třídobého metra, který poprvé tančil 1653 ve Versailles Ludvík XIV na hudbu G. B. Lullyho.

Postupně zlidověl a rozšířil se v mnoha zemích Evropy v městském i venkovském prostředí. Býval tancován většinou krokem sousedské nebo valčíku, časté bylo držení za ruce proti sobě, přičemž páry postupovaly bez otáčení dovnitř kruhu a zpět nebo po jiných půdorysných drahách, kdy ustupovala pozadu jen tanečnice a tanečník postupoval za ní. Tanec byl často provázen poklonami a projevy dvoření. Takto jej také charakterizovali současníci, kteří půvab tance spatřovali právě v tomto výrazu.

Velké množství zápisů v Čechách pochází z 1. čtvrtiny 19. stol. Udržel si svou oblibu až do 40. let 19. stol. Byl protiváhou rychlých módních tanců, pro jeho mírné tempo a poklidný charakter jej s oblibou tancovala tzv. starší generace. Na venkově si své místo udržel v rámci slavnostních příležitostí, zejména ve vazbě na svatební obyčeje.

Jihočeské tance dokola a do kolečka

Jihočeské tance se většinou skládají z části zpívané a tancované. Hlavním znakem jihočeských tanců byl předzpěv, kterým se začínalo. Většinou se tancovalo, při veselicích v malých hospůdkách, kde nebyl moc velký prostor. Tancovalo se v páru do kolečka nebo po obvodu kruhu. Točivé tance a tance „do kolečka“ patří mezi hlavní způsob tance v jižních Čechách. Některé písně jsou pomalejší, jiné dynamické, další lyrické – tedy různého charakteru, od pomalých až po velmi rychlé. V každém kraji má tento druh tance různé figury, odlišný charakter kroku a jiné taneční držení. Dosavadní výzkumy nám také dokazují, že základní charakter jihočeských koleček se nelišil od kolečka chodského.

Mužské sólové tance

Odzemek – výskyt tohoto tance je v našich kulturních podmínkách spojován především s etnografickou oblastí Valašsko, nalezneme jej však i na Horňácku a ve Strážnici.

Tanec typu odzemek, jeho hudební i textové paralely, nacházíme pod různými názvy v podstatě po celém karpatském území. Tanci je často přisuzována funkce zábavní, kterou si chlapci na pastvě krátili svůj čas. V tanci se jednalo o ustálenou kombinaci několika tanečních motivů složených spíše z pohybově dynamických, často až akrobatických prvků.

Starodávný

Párový točivý tanec 3/4 taktu polonézového rázu z oblasti Lašska. Je složen z procházkové (polonézové) části (většinou za zpěvu taneční písně, pokud si ji tanečník nepřezpíval před vlastním tancem) a z víření dvojice na místě na instrumentální dohrávku (často v rychlejším tempu). Taneční držení a krok víření se vyskytují v různých variantách. V některých případech měl starodávný také individuální část (žena se otáčela na místě, muž vyskakoval, přidupával, tleskal apod.). Na závěr starodávného následovala tzv. zásmažka. Starodávný je obdobným typem tance jako valaský ze severního Valašska nebo taněc, smyk, tělency a volny (povulny) ze Slezska. Objevuje se také pod názvem hladky, shnily, zavodzany atd. Starodávný se vyznačoval také obřadní funkcí při svatbě, kdy se jím zahajovala svatební taneční zábava. Starodávným se do tance zaváděla nevěsta s ostatními dívkami.

Královničky

Svatodušní obřad výročního cyklu obchůzkového rázu, spojený se zpěvem a tancem. Prováděla jej skupina dívek v čele s tzv. králem a královnou. Obřad byl rozšířen na Moravě i v Čechách, ve 2. polovině 19. stol. Dochovaly se jen zlomky. (písně a stručný popis zaznamenal F. Sušil, později L. Bakešová v přípravě na Národopisnou výstavu českoslovanskou 1895).

Podobaly se jarní obchůzce se smrtkou nebo se obchůzka spojila s tanečním projevem v jednoduchém nebo složitějším provedení. Taneční ráz královniček se zřejmě vázal také na dobový a místní taneční projev. S obřadem souvisel slavnostní oděv dívek, v němž převládala bílá barva a rekvizity (šátky, věnečky, praporce, zelené ratolesti, baldachýn ze šátků).

Tance s proměnlivým taktem

Tance jejichž principem je ustálené střídání dvoudobého a třídobého taktu (metra) zpravidla ve střídavém provedení tanečních kroků sousedské a obkročáku. Ke změně taktu dochází během jedné melodické fráze (periody), základní rytmická jednotka vyjádřená v hudebním zápisu nejvhodněji čtvrťovou, někdy osminovou hodnotou, je svou délkou totožná pro třídobé i dvoudobé metrum. Změna se proto netýká tempa, ale taktu, na rozdíl od jiných písní a tanců, které vedle sebe staví části odlišného tempového průběhu nebo tempo proměňují postupně.

Tance s proměnlivým taktem bývají nejčastěji nazývány mateníky a patří do skupiny tanců s pevnou vnitřní vazbou. Vyskytovaly se na západu a jihozápadu Čech, mají podle výskytu regionálně vázané názvy: vosňák, latovák, klatovák, kozel, zelený kousek, mateník, směsek, bavorák atd. Komplikovanost metrorytmické struktury tance způsobovala sběratelům melografické problémy. Ačkoli základem tanečního provedení je střídání kroků sousedské a obkročáku, oba kroky mohou být různě obměňovány nebo nahrazovány kroky jinými (polka, mazurka apod.).

Last modified: Monday, 19 November 2012, 9:25 AM