Osnova témat

  • Úvod

    Logo ESF

    TEORIE A PEDAGOGIKA KLASICKÉHO TANCE
    • Téma 1

      1. Přehled a vývoj systematizace taneční techniky[1]

      V prvních publikacích, které se objevily na počátku „dějin pedagogiky tance“, a které se týkaly společenského tance byli čtenáři seznamováni s vybranými styly, gesty, způsoby a chováním v duchu dvorní etikety a podle druhu pohlaví: zacházení s kordem, kloboukem, vějířem, pláštěm, rukavicemi, kapesníčkem atd.. Rovněž obsahovaly základní znalosti hudební prezentace: metrum, rytmus, instrumentalizace, melodie. V některých případech příručky z doby rané renesance do poloviny 17. století také obsahovaly slovní popisy tanců s hudebním doprovodem nebo bez něj. „Patnácté století je pro dějiny tance významnými prvními pohybovými záznamy a prvními spisy o tanci. Už v poslední čtvrtině předchozího století se prameny zmiňují o tanečních mistrech, kteří patrně už rozeznávali krokové motivy a skladebnou strukturu jednotlivých dvorských tanců a vyučovali jim i v patricijských domech“.[2]

      [1]Cohen, Selma Jeanne, ed. International encyclopedia of dance: a project of Dance Perspectives Foundation, Inc. 1st pbk. ed. New York: Oxford University Press, 2004. 6 sv. (lx, 545, 635, 668, 700, 699, 712 s.). ISBN 0-19-517369-4. Zdroj: SK ČR, s. 121-129

      [2] Jůzl, Miloš a kol. Dějiny umělecké kultury.: (I). Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1989. 367 s. ISBN 80-04-22192-0. Zdroj: SK ČR, s. 335

    • Téma 2

      2. Společná charakteristika metody - školy klasického tance

      Když se autoři publikací o historii baletu snaží popsat odlišnosti v rámci pojetí klasického tance, volí obvykle rozlišování podle národnosti. Odkazy na francouzskou, italskou a ruskou školu převládají v pojednáních o tanci již od 19. století. Poměrně běžné jsou i odkazy na anglickou, dánskou a americkou školu. Při objasňování těchto kategorií bychom se mohli zaměřit na příslušné země uvedené v názvu škol, ale takové zjednodušení by nebylo přesné. Po letech vývoje se rozdíly mezi jednotlivými národními školami v akademické technice stírají. Příklad takového mísení uvnitř jediné školy se objevuje v dějinách výuky baletu celkem brzy. Výrazným příkladem se může stát Blasisovo Základní pojednání o teorii a praxi tanečního umění[1]. Z této knihy se při hodnocení italské taneční techniky vychází dodnes. Před sepsáním tohoto díla však Blasis studoval výhradně ve Francii. Svou další knihu napsal také ve francouzštině, ale byla určena k vydání v Anglii[2]. Tato francouzsko-italsko-anglická směsice přesné vymezení znemožňuje. Blasis byl ve své době zastáncem francouzské školy, ale jeho současní umělečtí následovníci jsou spíše zástupci školy italské (zejména je to patrné v dílech E. Cecchettiho). Teorie baletu se tímto způsobem rozšiřovaly, vzájemně přizpůsobovaly a dále vyvíjely a technické prvky jedné národní školy se stávaly základní součástí jiné školy.

      Při hledání technických rozdílů je proto vhodnější vycházet z dnešního pojetí, v němž jsou tři nejčastější výukové metody nazvány podle pedagogů, kteří je zavedli. Jsou to Agrippina Vaganovová, Enrico Cecchetti a Auguste Bournonville.



      [1] Blasis,C.: Zakladní pojednání o theorii a praxi tanečního umění, Athos Praha 1947

      [2] Její anglický překlad vyšel pod názvem The Code of Terpsichore (Terpsichoriiny zákony) v roce 1828

    • Téma 3

      3. Hudební doprovod


      Samotný výraz implikuje hudbu – zpívanou nebo hranou na různé nástroje. Tato hudba může být zkomponovaná nebo improvizovaná. Doprovází v případě tance jeho rituální, společenský nebo divadelní výraz a je také nezbytnou součástí výukového nebo zkouškového režimu. Hudební doprovod je v určitých případech součástí samotného tanečního výkonu nebo vyjádření, kdy je také tanečníkem přímo produkován. Děje se tak formou zpěvu nebo jiných např. perkusních zvuků, jako tleskání a dupání. Používají se také bicí hůlky, bubny, zvony, chřestidla anebo jiné nástroje, které znamenají současně nějaký důležitý prvek v tanci samotném. Vlastní doprovod zůstává významným aspektem moderního divadelního tance, rytmických doprovodných exercices v lekcích tance a různých choreografických koncepcích.

    • Téma 4

      4. Systém výuky (didaktika výuky, organizace lekce, korekce)



    • Téma 5

      5. Osobnost baletního mistra
    • Téma 6

      6. Základní pojmy a charakteristika exercices