• 1. Lidové tance

    Jak tance vznikaly a rozšiřovaly se? Vznikaly u nás podle přirozeného nadání slovanského lidu. Malá slovní nebo hudební změna dala vzniknout i taneční obměně. Jiná slova dala tanci i nové jméno, tak se postupně z jednoho tance vyvinulo tanců několik. Tance, písně, povídačky, pohádky a lidové umění se přenášelo ústní tradicí. Mnohdy se stávalo, že si zpěvák nebo tanečník opakoval po svém, co viděl a co se naučil. Zapomenuté nahrazoval a podle potřeby obměňoval. Tance i písně se také přenášely přespolními ženitbami a vdavky. Proto najdeme sobě podobné tance na mnoha místech. Některé lidé zapomněli dříve, než se je pokusil někdo zaznamenat. Jiné tance se těšily takové oblibě, že se rozšířily po celém našem území – staly se „všečeskými“. Sami muzikanti oblíbené tance přenášeli jinam a doporučovali je na zábavách. Tak se stalo, že některé tance jako Rejdovák, Rejdovačka, Ruchadlo, Řeznická, Holubička, Hulán, Zahradníček, Švec, Kalamajka, Vrták či Manžestr byly známy všude po Čechách i na Moravě.

    Pro ilustraci snad jeden citát z Vycpálkovy sbírky: „Dyž starej Hejčí byl mladej, tehdáž jich bejvalo jen pět, šest párů. To dyž začali, vostatní přestali. To když sme chtěli mít v kole prázno, tak někdo si dal zahrát takovou Kalamajku, Ruchadlo, Strníště, Břiteu a hned sme měli prázno. Vostatní to neuměli.“ – citát je i výpovědí o různé zdatnosti tanečníků, ne všichni dovedli tančit celý taneční repertoár oblasti ve které žili.

    Lidové tance jsou nedílnou součástí národní kultury – její umělecké vyjadřovací prostředky vytvořily nejširší lidové vrstvy. Krystalizace stylu probíhala po staletí vzájemným ovlivňováním – mezi jednotlivými oblastmi, městem a vesnicí, někdy i vesnicí a zámkem.
    Lidový tanec – je umění se znaky múzickými = slovesné, hudební, dramatické a hlavně taneční. Na území naší republiky není jednolitý formální styl, ale velké množství různých stylů, žánrů a technik – i přes tuto rozdílnost je typickým projevem na území ČR.

2. Lidová hudba a hudební nástroje